Tip na výlet: okolo Vlhoště

Opouštíme Dubou tentokrát západním směrem na Tuháň a první zastávku si uděláme hned při vjezdu do Pavliček na malém parkovišti po pravé straně. Vede odtud značená polní cesta skrz Luční údolí do Lipového údolí. Po levé straně uvidíme původní myslivnu, po pravé straně silný pramen ve skále. Brzy poté přijdeme k ukazateli, kde se cesta rozděluje na kratší stezku na Čap a delší stezku okolo Čapu. Odbočíme doprava, vystoupáme po cestě vzhůru a náhle staneme před impozantním útesem Čap, jenž připomíná obrovskou sevřenou pěst obrácenou k jihu.

Čap je jedním z nejcharakterističtějších poznávacích znameních Dubského Švýcarska –  unikátní přírodní památka a pozoruhodná ukázka zvětrávajícího železitého pískovce, kterou si nemůžeme nechat ujít! Navíc odtud mámepřenádherný rozhled přes Dubské Švýcarsko od Starého Berštejna přes Nedvězí, Říp, Hazemburk, Milešovku až po sedlo u Úštěka. I odtud je vidět Bezděz.

Z hradu Čap se mnoho nedochovalo. Založen byl zřejmě ve 14. století a podle všeho patřil Berkům z Dubé, ovšem již v 15. století byl opuštěn. Dnes zde najdeme dva do podloží vysekané objekty – sklep a objekt kruhového půdorysu o průměru 2,8 m, v hloubce kolem 3 m pravoúhle ustupující do středu o 0,6 m. Dle starších německých spisů mělo jít o původní cisternu. Po krátké pauze na tomto historickém místě sestoupíme dolů zpátky do Pavliček.

Autem pokračujeme do Tuháně. K vidění jsou zde sochy svaté země, anděla a spícího apoštola na tzv. Olejovém kopci (Ölberg), jemuž vévodí kostel sv. Havla. Toto posvátné místo bylo založeno v roce 1736 a uvidíme jej po levé straně při vjezdu do Tuháně. Současná podoba je z roku 1885. Kostel byl postaven v barokním slohu v letech 1708 – 1811, ovšem vyhořel a musel být opravován. Původní zařízení je barokní z roku 1711, hlavní oltář je od I. Minkse (1840), další obrazy od J. Grusse z Litoměřic. Po stranách jsou barokní sochy sv. Vavřince, Ondřeje, Václava a Františka z Assisi (1752). Dále je zde boční oltář Panny Marie (1839) a boční oltář sv. Antonína (1840) a barokní kazatelna. U kostela se nachází pozdně empírová zvonice z roku 1885. Na křižovatce uprostřed obce stojí ještě socha sv. Floriána (1736). Na jejím podstavci jsou reliéfy sv. Jana Nepomuckého, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa.

V Tuháni odbočíme vpravo na Tuhanec a Obrok, dříve výletní místa. Pokračujeme přes Domašice do Skalky, ležící vpravo od silnice. Odbočíme doleva směr Úštěk. Již po cca 2 km se nám naskytne nádherný pohled na Helfenburg – dominantní hrad vybudovaný na skalním útesu, jež si dnes prohlédneme zblízka. Pokračujeme do obce Ostré. Hned na začátku obce odbočíme doprava a zaparkujeme ve stínu lip. Pěšky stoupáme ke zdaleka viditelným kapličkám, tzv. Neulander Kirchlein. Po cestě jdeme po křížové cestě, kterou lemují menší barokní a empírové kapličky až k impozantním barokním sochám a širokému schodišti, po kterém dlouhé procesí každoročně stoupalo vzhůru k malým kapličkám pojmenovaným: K nalezení kříže, Povýšení sv. kříže a Boží hrob. Tři kapličky na vrchu Kalvárie nechali postavit Jezuité v letech 1703 – 1707. Je možné, že jejich architektem byl dokonce Octavio Broggio. Kompozice stavby je každopádně velmi promyšlená a výsledný efekt naprosto ohromující, a to i přesto, že památka je hodně zničená. Kromě tiché meditace se nám nahoře naskytne nádherný výhled na Úštěk a Sedlo. Cestou zpět k autu si můžeme všimnout chmelnic, které navazují na slavnou chmelařskou tradici. Kraj proslul chmelařstvím stejně starým, jako na Žatecku. Nejstarší soupis chmelnic je z roku 1533, v roce 1562 se chmel vyvážel do Uher a Holandska. Kromě toho zde byly také vinice a ovocné sady.

Pokračujeme směrem na Úštěk, kde po pravé straně zanedlouho zastavíme na louce a zaparkujeme. Přejdeme silnici a dostaneme se na lesní cestu, která nás dovede dolů do údolí. Překročíme malý potůček a jdeme vlevo po cestě nahoru a později odbočíme doleva, čímž se dostaneme přímo k hradu Helfenburg (Hrádek, Hradec, ale i Affenburg). Jde o impozantní skalní hrad, který byl vybudován uprostřed lesů na skalním ostrohu asi 100 m dlouhém a 60 m širokém a obehnán vysokou zdí (12 m vysoká a 277 m dlouhá). Do hradu se vstupovalo po padacím mostu přes 20 m široký příkop. Goticky klenutou branou mohl projet jen jeden jezdec. Nad branou jsou zachovány dva znaky: pražského arcibiskupství (zlaté břevno v černém poli) a arcibiskupa Jana z Jenštejna (dvě supí hlavy) – dnes už dost zvětralé. Vedle brány, kde jsou doposud vidět otvory po kladce, byla vpravo branka pro pěší, jíž se vstupovalo do malé strážnice těsně za hradbami. Bránu chránila čtvercová hlavní věž hradu, o rozměrech 6 x 6 x 17,5 m, stojící na 16 m vysoké skále a vybudovaná z pískovce, a tak její celková výška činní 33,5 m. Nad věží býval ještě krov se střechou. Spodní místnosti byly ve skále vytesané a jen vyšší hrad byl dřevěný. Helfenburg patří i přes pokročilý rozpad k největším hradům Čech. Nejstarší historie tohoto hradu není tak úplně objasněná, ale snad to byl Jan z Klinštejna, Rohovec a příbuzný Berků z Dubé, kdo zde postavil malý hrad Helfenburg a sám se po něm začal psát jako Jan z Helfenburgu. Roku 1374 od něj hrad koupil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, aby mu sloužil jako arcibiskupská rezidence. Hrad zásadně přestavěl, postavil hradby ukončené cimbuřím se střílnami. Po vnitřní straně hradeb probíhal ochoz. Byly postaveny i některé budovy a vyhloubeny jiné v pískovcovém skalnatém povrchu uvnitř hradeb. Jana Očka vystřídal na arcibiskupském stolci jeho synovec Jan z Jenštejna a i ten pokračoval ve zvelebování hradu. V letech 1390 – 1395 nechal postavit hlavní věž a také nové opevnění. Kvůli vynikající bezpečnosti hradu sem byly převezeny některé klenoty, knihy a relikvie Svatovítského chrámu a pražských biskupů, včetně proslulého velkého ostatkového kříže z ryzího zlata – byly uchovávány v hradní kapli. Některé z nich se později převezly na Karlštejn, jiné přečkaly husitské bouře právě zde. R. 1400 se hradu ujal arcibiskup Olbram ze Škvorce, 1402 arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka, ale ani jeden zde nesídlil. Další majitel hradu od r. 1413 Konrád z Vechty, rodák z Vestfálska a oblíbenec krále Václava IV, se později přiklonil k husitům a po potlačení hnutí byl zavržen. Po krátkých přích se hradu zmocnili příbuzní prvního majitele, Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé, ale brzy se dohodli s Janem Smiřickým, pod jehož ochranu se dal Konrád z Vechty. V roce 1427 tedy hrad patřil vlivnému Janu Smiřickému ze Smiřic. Po jeho popravě v roce 1453 získal hrad Petr Kaplíř ze Sulevic a zanedlouho nakrátko Zdeněk ze Štenberga. V roce 1475 vlastnil hrad Vilém z Ilburga, majitel sousedního Ronova (Ronburg), a jeho dědiců. Roku 1591 hrad přešel do vlastnictví Jana Sezimy ze Sezimova Ústí na Úštěku. Když mu bylo v roce 1622 panství konfiskováno pro jeho účast na protihabsburském povstání, získali hrad Jezuité z Liběšic. Ovšem již předtím v roce 1620 ho vyplenili císařští vojáci a zapálili. Spálené zbytky trámoví jsou dodnes patrné. Roku 1839 koupil liběšické panství Ferdinand Lobkovic. V roce 1887 získal panství textilní průmyslník Josef Edler Scroll, jenž udělal nezbytné záchranné stavební práce i na Helfenburgu, díky čemuž se nám zachoval v dnešní podobě. Po prohlídce se vracíme stejnou cestou na parkoviště a pokračujeme cestou dále.

Úštěk, k němuž patřívala i Zelená ves, rybníky a chmelnice, se dříve dělil na Vnitřní město, České předměstí s židovskou synagogou (1794) a Německé předměstí s kostelem. Město je starodávné svým vzhledem již z dálky. Je rozloženo na 2 km dlouhém hřebenu, asi 200 m širokém, chráněném po stranách údolími. Silnice, která městem proniká, tvoří vlastně jedinou ulici s náměstím, na němž stojí kostel v blízkosti zámku. Do zámecké čtvrti odbočíme úzkou uličkou. Původně byl zámek hradem a vcházelo se do něj od východu i ze západu. Vstoupíme od západu barokní branou, kterou postavili Jezuité r. 1677, jak dokazuje letopočet se znakem na ní. Z původního hradu zbyly jen sklepy a tzv. Pikartská věž. Na jižní straně stojí bývalý dvouposchoďový palác, z něhož Jezuité udělali roku 1628 pivovar. K severní straně přiléhají městské domy. Vrátíme-li se na náměstí, vidíme na nejvyšším místě stojící kostel sv. Petra a Pavla, původně z doby předhusitské, nyní má renesanční ráz. Mohutná barokní fara je zřejmě postavena r. 1772 podle návrhu Octavia Broggio. V interieru kostela najdete obraz Karla Škréty z roku 1656. Panna Marie je na něm vyobrazena s oběma apoštoly. Sakrální prostory zdobí také kamenná křtitelnice rokokových tvarů, kazatelna z dílny řezbáře Jiřího Vančury a původní skříně varhan podle Lauterera od truhláře Ambrože Tauchmanna z Hošťky. Z věže kostela je krásný rozhled. Pokud byste kostel chtěli navštívit, je třeba se obrátit na informační centrum na náměstí v Úštěku. Hostinec „Panský dům“ (Herrenhaus) u kostela a domy v západní polovině náměstí mají podloubí. Starobylý ráz města podtrhují charakteristické vysoké štíty domů, dřevěné lomenice, vyzdobeny výkrůžky a vyřezávanými latěmi jako venkovské stavby. Stará dvoupatrová budova radnice s věžičkou a cimbálem mnohokrát vyhořela a musela být proto vícekrát postavena znovu. Nynější podoba je z roku 1851. Na radnici najdete městský znak z 15. století, který představuje městskou stříbrnou zeď s otevřenou branou, po stranách věže s červenými stříškami a mezi nimi znak Berků z Dubé.

Za zastávku stojí židovská synagoga z roku 1774, která byla postavena z kamene místního lomu na místě původní dřevěné synagogy, jež shořela při jednom z větších městských požárů. Během následujícího století se chrám zvětšoval a zveleboval a díky tomu má netradiční téměř čtvercovou dospozici. Místní stavitel Wenzl Jahn doporučil stavbu zvýšit, rozšířit o novorenesanční předsíň při vstupu a v přízemí přestavět dvě klenuté místnosti. Synagoga také pojala miniaturní místnost pro židovskou školu a skromný pokoj kantora vedle ní. Mimořádně zajímavá je dekorativní výmalba interiéru s maurskými motivy z této doby. Přestavba byla dokončena roku 1851, po druhé světové válce stavba chátrala. Restaurátoři zrestaurovali zatím jen to nejnutnější a rozhodli se původní a upravenou část upravit barevně: starší část je oranžově-hnědá, mladší přístavba je okrová. Židovský hřbitov bychom našli ukrytý ve svahu cca 15 minut pěšky jižně od Úštěku. Nejstarší náhrobky pocházejí z roku 1672, hřbitov má celkem 300 dochovaných náhrobků. Od náměstí nás k němu dovedou směrové tabule.

Raritou města jsou tzv. Ptačí domky v údolí kolem Loubního potoka. Jedná se o stavby, které připomínají ptačí hnízda posazená ve vysoké zdi. Před více než 100 lety je postavili italští dělníci, kteří v Úštěku budovali železnici. Do skály nevyhloubili jen sklepy, ale i obytné místnosti s miniaturními okénky. Stavby jsou na hraně skalního masivu zpevněny původními dřevěnými opěrami. Z městské strany jim dosáhnete téměř na okap, ale z jižní strany jsou vystavěné až do několika pater.

V Úštěku odbočíme vpravo směrem na Kravaře, Stvolíky až do Zahrádek. Po pravé straně můžeme znovu vidět věže kapliček v Ostré. Máme-li dost času, je dobré se v Kravařích zastavit a prohlédnout si budovu bývalého vesnického soudu, tzv. Víseckou rychtu, kde je nyní umístěna expozice lidového bydlení severních Čech. Na zámku ve Stvolíkách byla umístěna část českolipského územního archívu (běžně nepřístupné). Původně byl vybudován v roce 1664 prvním litoměřickým biskupem Maximiliánem svobodným pánem von Schleinitz v italském renesančním stylu, nyní zoufale chátrá. Než dojedeme do Zahrádek, odbočíme krátce do Holan, odkud je nádherný pohled přes rybníky na kostel, Vlhošť a Ronov. Kostel byl postaven v barokním stylu v roce 1788. Uvnitř se nachází cenné stropní a chórové malby od Cramolina, velmi známého kostelního malíře této doby.

Nyní pokračujeme do Zahrádek k tamnímu zámku. Zámek Zahrádky (Neuschloss) byl ve druhé polovině 16. století vystavěn rodem Vartenberků zřejmě na místě dřívějšího gotického sídla. V roce 1623 jej získal Albrecht z Valdštejna. Mocný frýdlantský muž, Schiller trilogie Valendstein. Po jeho zavraždění v roce 1634 v Chebu zůstalo panství Zahrádky vdově Isabella, Katharina rozená Harach, jako jediné z jeho obrovského majetku. V naší oblasti byly v majetku Valdštejna také panství v Doksech a velké panství Novoberštejnské (Zámek Berštejn), které byly za odměnu přenecháno plukovníku Buttlerovi za pomoc při vraždě Valdštejna. Jediné dítě Albrechta, které ho přežilo, dcera Maria Elizabeth se provdala 1645 za hraběte svobodného pána Rudolfa von Kaunitz, který po její smrti se stal dědicem zámku v Zahrádkách. Následující generace majitelů nechali zámek koncem 18. století přestavět do této podoby a nad vchodem je umístěn jejich rodový znak. Svatbou hraběnky Marie von Kaunitz v roce 1877 s knížetem Fridrich Karl von Hohenlohe – Waldenburg – Schillingsfűrst se zámek dostal do vlastnictví tohoto rodu. Protože princové Albrecht a Alexander zemřeli bezdětní v roce 1931 a 1933 (hroby se nacházejí na hřbitově u kostela sv. Barbary), dostal se tento zámek do vlastnictví knížat zu Lichtenstein, kteří zůstali vlastníky patrně až do roku 1945. Po roce 1945 sloužil zámek jako školicí středisko zahraničních studentů University Karlovy v Praze. V roce 2003 vyhořel. Doposud nebyl zrekonstruován.

Stojíme-li čelem k zámku, vydáme se vlevo podél zámecké zahrady do údolí Pekla.

Chráněné území zahrnuje asi 4 km dlouhou část území Robečského potoka mezi obcemi Zahrádky a Česká Lípa. Potok vytéká z Novozámeckého rybníka a zařezává se hluboko do druhotných kvádrových pískovců tvořících geologický podklad oblasti. Údolí má místy téměř svislé skalní stěny, na nichž se v důsledku zvětrávání vytvořily nejrůznější povrchové tvary (pseudoškrapy, voštiny, rozšířené pukliny…). Meandrující potok zaplavuje opakovaně poměrně úzkou dolní nivu se zbytkem lužního lesa, kde v časných jarních měsících rozkvétají tisíce chráněných bledulích jarních (Leucojum vernum). Hluboké údolí se zalesněnými svahy je rovněž hnízdištěm ptáků. Chráněné území označené v terénu červenými pruhy na stromech je přístupné po značené turistické cestě.

Po návratu z Pekla pokračujeme na silnici směrem Česká Lípa, kterou přejedeme a zastavíme na parkovišti u hospody U pošty. Sejdeme dolů k Novozámeckému rybníku (Hirnsener Grossteich). Národní přírodní rezervace má rozlohu 357 ha a chrání význačná mokřadní společenstva a stanoviště pro zhruba 220 druhů ptáků, z nichž mnohé patří mezi ohrožené, např. jeřáb popelavý, moták pochop, lelek lesní, slavík modráček, skřivan lesní. Vyskytují se zde obojživelníci, např. ropucha krátkonohá a blatnice skvrnitá a žije zde i vydra říční a na březích veverka obecná. Výzkum prokázal výskyt 800 druhů brouků, z toho 170 druhů střevlíkovitých. Rybník má velikost cca 126 ha a dnes je z větší části zarostlý rákosinami, a tak volná vodní plocha tvoří cca 38 ha. Zajímavým způsobem je řešeno napájení rybníka a jeho odtok. Rybník je napájen ve skále vytesaným kanálem, tzv. Mnichovskou průrvou z Bobřího potoka (teče z Holanských rybníků) a Mlýnského potoka (teče z Máchova jezera), výtokem je Novozámecká průrva (odtéká do Robečského potoka přes Peklo až do Ploučnice). Ve 14. století nechal Novozámeckou průrvu (Hirnser Schlucken), postavit císař Karel IV. A dnes je technickou památkou. Jedná se o polokulatý ve skále vytesaný kanál, 14 m hluboký, 7 m široký a 175 m dlouhý, ke kterému se vztahují různé pověsti a legendy.

Vrátíme se zpátky do obce a zatočíme za hospodářskými budovami doleva a dostaneme se ke kostelu sv. Barbory, oblíbenému místu dřívějších poutníků. Tento kostel se zachoval jako poslední zbytek z velkého středověkého panství Proboštní a církevní vsi zvané Mnichov, zaniklé ve druhé polovině 15. století. Místo se dříve nazývalo Louka mnichů. Ke stavbě tohoto kostela, v němž se nachází hrobka Kaunitzů mělo být použito kamenů ze sousedního zpustlého kostela, jenž stál v prostoru dnešního Novozámeckého rybníka. Okolo kostela sv. Barbary se nachází relativně dobře zachovalý hřbitov, kde najdeme také hroby princů i hrob jejich matky, říšské hraběnky Maria von Kaunitz, hrobku rodu Hohenlohe-Schilingfürst.

Vracíme se na hlavní silnici směrem na Jestřebí, což byla původně císařská silnice. Po několika stovkách metrů za velkou zatáčkou doleva najdeme po pravé straně pod stinnými stromy sochu sv. Starosty, k němuž se vážou pověsti. Jedná se podle legendy o dceru portugalského krále, který ji chtěl provdat za muslimského vládce Sicílie. Aby se sňatku vyhnula, modlila se za své zohavení a narostl ji plnovous. Ženich ji sice odmítl, ale otec ji nechal ukřižovat. Je proto znázorňovaná jako vousatá panna Wilgerfortis v dlouhých šatech na kříži. Houslista, kterého milovala, je zobrazen u jejích nohou. V nejtěžší hodině utrpení ji měl hrát oblíbené melodie, za což mu podle pověsti na důkaz díků a lásky shodila dolů z kříže svůj zlatý pantoflíček. Socha je z roku 1705, nechal ji vytvořit hrabě Johann Wilhelm von Kaunitz a nyní je velmi poškozená. Asi o 100 m dále po silnici (pozor, nebezpečné) najdeme Mnichovskou průrvu. Na levém břehu, směrem proti proudu Bobřího potoka, lze sestoupit po schůdkách až k vodě. Člověk si musí představit, že dříve po pravé straně byl Mnichovský rybník, který byl napájen vodou z Bobřího potoka. K výtoku tohoto bývalého rybníka byla vysekaná tzv. Malá průrva, skrz níž v dnešní době vtéká Bobří potok do Novozámeckého rybníka. V 18. století průkop překlenul klenutý most, přes který vede silnice.

Po dalších pár minutách jízdy autem se dostaneme do Jestřebí (Habstein). Již z dálky nás zdraví skalní hradní ruina Halbichstein, který připomíná obrovský koráb. Z původního obrovského hradu se dochovala pouze ¼ jeho velikosti, ale uchvátí nás dodnes. Tento hrad byl ve 13. století a po značnou část své existence byl majetkem Berků z Dubé. V 15. století byl několikrát dobýván. Od roku 1466-1478 byl tento hrad v majetku rodiny von Smirzicz, v 2. polovině 16. století připadl Vantenberkům a tím pádem se spojil s panstvím Zahrádky. Tehdy byl hrad ještě dobře zachován. Bohužel v rámci oprav a skalních sesunů upadal více a více, a tak z dnešní hradní budovy je toho vidět velmi málo. Dříve byl odtud krásný výhled, dnes je to velice riskantní, jsou zde problémy s nebezpečným odpadáváním kusu skály, na které hrad stojí. Plocha hradu se výškově rozpadala do dvou úrovní. Na nižší dnes vstoupíme novogotickým točitým schodištěm, vestavěným do bývalé studny. Nad jejím vyústěním si můžeme všimnout prostoru (dutin) pro upevnění ohromné konstrukce šlapacího kola. Hrad nemá hradby, ale pouze parapetní zeď s cimbuřím, jež lemovala i věžovitý skalní blok čnící nad úrovní nižší části hradu. Ze tří stran je úzký ochoz. Z vyvýšené části se dochoval jen úzký střep, v němž je zasekáno několik světniček. Shora lze vidět Provodínské kameny, obzvláště Holý kámen, kterému se přezdívá Kamenná Panna. Tyto unikátní, nepravidelně ležící a stojící čedičové skalní věže je možné si později prohlédnout i zblízka. Pod hradní skálou se nachází Jestřebský hřbitov. Z bývalé kostelní věže je dnes hřbitovní kaplička.

Jestřebí je starodávné místo, které se původně nazývalo Krussina a dříve se nacházelo také vedle již zmíněné církevní vesnice na dně dnešního Novozámeckého rybníka. Pravděpodobně bylo se stavbou dnešního Jestřebí započato ve 14. století. U hřbitova stál dříve kostel z roku 1523, z čehož se dochovala pouze zvonice. V roce 1768 vypukl v Jestřebí velký požár. Dnešní kostel sv. Ondřeje byl postaven v roce 1780. Je v dobrém stavu a konají se zde pravidelné bohoslužby. Oltářní obraz pochází od známého kostelního malíře Josepha Kramolina (jinak také Cramolini, Grammolin, Kamolini), křtitelnice je z roku 1670.

Pokračujeme v cestě do Dubé, okolo Újezdu – dřívějšího panství Lobkowitzů, dále kolem Podolce – původního mýta a poštovní stanice a hostince. Míjíme Drchlavu a Chlum a dostaneme se zpět do Dubé.